Začátkem září, konkrétně 5 – 9.9. se v Pasekách nad Jizerou uskuteční pasecké dožínkové slavnosti. Přijeďte s námi oslavit konec žní a potažmo konec léta. Přijeďte se bavit!
A co to v české tradici vlastně dožínky jsou? Pro informaci jsem sáhl na web www.ceske-tradice.cz odkud jsem si take pujčil fotku v hlavičce aktuality.
Tedy dožínky …
Dožínky byly slavnost, spojená s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se čeleď veselila na účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Před vraty hospodářství se povoz s průvodem zastavil a žnečka nesoucí dožínkový věnec zvolala:
Panímámo zlatá, otvírejte vrata,
neseme Vám věnec ze samého zlata!
nato se vrata otevřela a vyšel hospodář s panímámou, aby si poslechly obžínkové přání.
Se srdečným přáním a vážným vinšováním
vstoupily jsme do příbytku Vašeho.
Pantáto a panímámo, to Vám vinšujem,
aby Vás Bůh ještě mnohá léta,
ve zdraví a čerstvosti zachovati ráčil,
tak abyste ku potěšení a oblažení
ještě hodně hojnech žní požívati mohli.
Uznalý hospodář neváhal a obdaroval chasu penězi a panímáma nabídla chase občerstvení.
Na Královéhradecku pekly hospodyně ke slavnosti tzv. „mílové buchty“ (1 pekáč = 2 buchty), které se rozdávaly mezi žence a žnečky. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní.
Obžínky a obžínkové veselice, u kterých nesměla chybět muzika, dobrá nálada a bohatě prostřený stůl, měly mnoho podob v závislosti na regionu a době konání a jako takové byly památkou na staré zvyky z dob pohanských, kdy naši předkové obětovali první a poslední snop bohům úrody. Velmi starým zvykem, který patřil k obžínkové veselici, bývalo stínání hlavy živému beránku, jako škůdci mladého osení. Tento brutální zvyk byl úřady zakazován až docela vymizel.
Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.